Ve středu 13. října se po studentské mši uskutečnila již tradiční noční pouť na sv. Hostýn.

Už minulý rok jsem na tuto akci slyšela jen samé chvály, a proto jsem taky ráda, že jsem se letos mohla poprvé účastnit i já.

Nejdřív mě napadlo, že tam nepůjdu, protože to bude daleko, bude zima, nikoho tam nebudu znát a hlavně to bude na celou noc…a pak ty ranní následky, kdy probdím celý den… Ale protože se na mě asi tři dny před tím valila kvanta dobrých ohlasů a jen ta nejlepší doporučení, vyčítala bych si, kdybych nakonec nešla.

Po ohláškách na mši, následném doplnění čaje a vrstev oblečení na privátech, jsme vyrazili na vlakové nádraží, kde byl společný sraz. Tam už se ujal slova „vedoucí zájezdu“ Ondra. Po rychlém spočítání jsme zjistili, že je nás chvályhodných 50 poutníků, včetně otce Pavla. Nastal přesun do vlaku, kde jsme měli první možnosti k seznámení se s neznámými. To by to ale nebyla pořádná cesta, aby se nepřestupovalo, a přímo na autobus. Než však dojel, byla možnost rozhýbání se na čerstvém chladivém podzimním vzduchu díky hře, nazvala bych ji „studentská evoluce“. Po totálním obsazení autobusu jsme jeli do Bystřice pod Hostýnem, odkud jsme už pak šli pěšky až k samotné bazilice.

Po cestě, která byla obohacena o pěkné kopečky, tmu, hory, kamení a mokřady, jsme rozjímali nad 14 zastaveními křížové cesty, během které se 14 z nás vystřídalo u čtení jednotlivých zastavení a nesení vyrobeného kříže. Byl to pro mě osobně moc pěkný zážitek, kdy jsme v tichosti a rozjímání stoupali k Hostýnu.

Po čtrnáctém zastavení se nám otevřel krásný pohled na osvícený noční Hostýn, před kterým jsme utvořili formaci, a společná fotka samozřejmě nemohla chybět. Aneb jak řekl fotograf Pepa: „Za pár roků si budeme nad fotkami vzpomínat.“=)

To už ale mohlo být tak kolem jedné hodiny ranní, kdy pro nás byl nachystaný teplý čaj a vyhřátá místnost u jezuitů. Tam každý snědl a rozdal, co měl, přispěl místem ve frontě na záchod a jelikož účast byla veliká a já jsem většinu lidí neznala, byla jsem vděčná, že následovaly krátké seznamovací aktivity.

Ovšem čas pokročil a to nejlepší bylo stále před námi. Soukromá adorace přímo v bazilice. Pro mě až neuvěřitelné. Někteří sice třetí hodinu ranní nevydrželi a při adoraci upadli do hlubokých rozjímacích stavů (včetně mého padání očních víček=)), ale přesto bylo setkání s Pánem v tak netradiční hodinu na takovém poutním místě nejen pro mě určitě neobyčejným zážitkem.

Mlha hustá tak, že by se dala krájet, stupně na teploměru klesly…a naše nohy se vydaly zpět do údolí.

Poutníci plní zážitků z neobyčejné noci, v nohách téměř 15km, v hlavě skoro 40 nových jmen kamarádů…krása! Nejradši bych tady vypsala všecky ty hlášky a slovní spojení, které během noci padly, ale to si asi nevzpomenu. Proto jedině doporučuji příští rok jít s námi!!!

Jana Šerá