Krásný, leč studený podzimní podvečer 29.9. a já mám volno. Tak uvažuju, jak ho naplním. Ve Sněžence hlásili, že bude přednáška dvou mladých lidí, kteří strávili rok života v afrických zemích. A už mám o zábavu postaráno!
Sál se plní lidma, přinášejí se další židle, někteří sedí i na zemi. Nejprve začíná vykládat salesián Štěpán Musil, který prožil rok v Súdánu, v zemi plné nepokojů, i když tam momentálně je "mír". Na jak dlouho?
Má připravenou suprovou prezentaci s mraky a mraky fotkami, povídá o současné situaci v Súdánu, o salesiánské misii v El Obeid, o jeho práci, kterou bylo starat se o kluky z ulice, tzv. "Street" nebo "Music boys", o zážitcích, které pro nás mohou znít až neuvěřitelně. Třeba jak šli s klukama na výlet, jeden z nich spadl na hlavu, měl otřes mozku a byl v bezvědomí. Štěpán ho nesl na zádech, chtěl najít doktora. Přišla paní učitelka, přinesla sůl, nasypala ji hochovi do rány a pokypala citrónem. Potom ho párkrát propleskla a klučina byl v pohodě
Jako bonus dostáváme ochutnat i africké plodiny - plod baobabu a nějaké malé jablíčka
Potom se slova ujímá Bára Botková, kterou studium francouzštiny a výtvarky alespoň zčásti vybavilo na cestu do Konga. To ostatní (např. svahilštinu) se musela naučit za pochodu. Bára měla v salesiánské misii na starosti kluky, kteří přišli z ulice, ale u kterých byla ještě šance na začlenění se do normální společnosti. Doučovala slabší studenty, vedla výtvarnou dílnu i kurzy počítačové grafiky. Přesto, že to byla pro ni velmi intenzivní a krásná zkušenost, setkávala se denodenně také s naprostou bídou a těžkými životními osudy chlapců z ulice (dívek se tento problém netýká - jsou pro rodinu zdrojem příjmu, protože dostávají věno), ať už to byli kluci vyhození z domu kvůli čarodějnictví nebo ti, kteří v naději na lepší život jeli několik dní na vlakových vagónech a během cestování přišli v "lepším případě" o nějakou končetinu.
Oba tito mladí lidé se na rok odevzdali do služeb potřebným, vložili do toho dost peněz, obrovskou dávku odvahy, ale vložili tam hlavně sami sebe. A z tohoto skoro dvouhodinového povídání mám pocit, že vůbec, ale vůbec toho nelitují a že se domů nevraceli s prázdnou
A tu radostnou zkušenost ze své misie teď předávají i nám. Takže ani já dnes nejdu domů s prázdnou.

Eliška Praisová