Není tomu ani hodina, co jsem se vrátila z ranní poutě a už sedím ve vlaku a pádím domů. Míjíme kopce, louky, lesy a já pomalu začínám vstřebávat své dojmy...

...vůbec jsem neměla v plánu jít na tuto pouť. Teď jsem opravdu ráda, že jsem se ráno přemohla a vyrazila. Poutníků nebylo moc (s otcem Josefem pět), ale stálo to za to. Byla to ideální příležitost ke ztišení se a ponoření se do svého nitra. Nádherná příroda – ranní mlha, louky, nahé stromy, šumící řeka, spadené listí a ticho k tomu jen přispěly. Navíc jsme se opět mohli víc poznat se svými kamarády. Za což jsem opravdu vděčná.

Po celou dobu nás doprovázela moudrost otce Josefa. Velká vděčnost také patří farníkům, kteří připravili výtečné pohoštění a nebáli se s námi podělit o zkušenosti ze svého života. Díky si zaslouží i VKH, za uspořádání poutě, a především veliké poděkování patří Bohu, který byl a je s námi, kterému jsme svěřili své blízké, potřebné a sami sebe. Opravdu obohacující dopoledne. Bože, díky!