Vydali jsme se na hřbitov za Klášterním hradiskem, který bývá otevřený, a nic tak nebrání modlitbě za zemřelé. Cesta ke hřbitovu připomínala naši cestu životem – byla klikatá a nejistá. Ke svému cíli se ale naše výprava i přes drobné bloudění dostala (kéž by to tak dopadlo i na naší životní cestě). Na hřbitově kromě modlitby, přímluv nebo čtení z Písma zaznělo i několik písniček. Někteří také přidali jako symbol modlitby svoji zapálenou svíci k hlavnímu hřbitovnímu kříži.
Před cestou nazpět jsme vyzpívali Pánu, že vše co můžeme dát, je chvála, je dík…  Dík a chvála za to, co všechno nám dává. A že jsme všichni zváni, abychom se jednou sešli v jeho království, kde je pro nás nachystáno, co lidské oko nevidělo, lidské ucho neslyšelo a na lidskou mysl nevstoupilo…