kriz1Křížová cesta na Kopeček byla mojí první křížovou cestou v tomto roce. Měla jsem to štěstí ji prožít právě takto a s tou skvělou skupinkou asi třiceti lidí...


Ve čtvrtek 26. 3. 2015 byl dohodnut v sedm hodin sraz na autobusovém nádraží. Ještěže se počítalo s určitou časovou rezervou, můj plán vyjít zavčas se nezdařil, ale i tak to mě i mého kamaráda Káju neodradilo jít část cesty pěšky. Zastávku u Bystřičky ale již dobíháme a raději nastupujeme do tramvaje, abychom stihli sraz. Zde potkáváme skupinku mladých věřících, kteří též směřují na křížovou cestu a s úsměvem od ucha k uchu pozorují naše rudé obličeje.
Jedeme autobusem na Selské náměstí. Zde jsou rozdány dobrovolníkům křížová zastavení, jež se budou v průběhu cesty číst. Na můj návrh, ať kamarádovi dají nějaké zastavení na přečtení, jelikož má velmi dobrou rétoriku, mi bylo oplaceno stejnou mincí. Dostala jsem desáté zastavení. "Ach ne, já a číst před lidmi? Hospodine, to mám za ten vtípek! No nic, tak si to veď Ty!"
Vycházíme... S prosbou o silentium po dobu cesty se raději s kamarádem rovnou zařazujeme do posledních řad. Potřebuji si povídat. Není to na protest. S úmyslem, jenž do křížové cesty vkládám a jehož podstatou je zranění, které mě potkalo, jsem vděčná, že je tu někdo, komu na mě záleží...
Procházíme ztemnělou Olomoucí po cyklostezce směrem ke Kopečku a v probleskujících světlech lamp pozorujeme mrholení jarního deště. Právě se čte sedmé zastavení. Sundávám obuv a než přijde na řadu mé zastavení, prožívám cestu i skrze tento dotek. Naštěstí není zima, stále jen krásně mrholí. A je to tady, desáté zastavení. Přistupuji dopředu ke skupince nesoucí kříž. Čtu své zastavení, vztahující se k mému problému je více než výstižné. Beru do rukou dřevěný kříž a nesu ho do dalšího zastavení. Přede mnou se do úpatí kopce rozprostírá nádherně osvícená bazilika. Ještě pár zastavení...
A jsme tady. S milým pozváním od otce Bernarda vstupujeme do chrámu, kde chvíli setrváme v modlitbě a poté nás čeká ve společenské místnosti malé pohoštění. Organizátoři jsou vstřícní k návrhu, že by mohla být ještě adorace. Někteří z nás se s námi po společném focení loučí a odjíždí domů. Se zbývajícími se přesunujeme do kostela a rozjímáme v tiché adoraci.
Otec nám dává požehnání na cestu. Máme pár minut na to stihnout autobus. Za mírného poklusu se dostáváme na zastávku a odtud společně odjíždíme do svých domovů. V autobuse panuje radostná atmosféra, rozebíráme, jak se křížová cesta povedla. Během cesty jsem požádána o sepsání mých dojmů z tohoto setkání. Opět přemlouvám sama sebe, abych vyšla ze své ulity a nebála se podělit s ostatními o mé zážitky. "Tak dobře, jdu do toho!"